Už jste si někdy uvědomili, jak důležité je vnímání reality pro Váš život? Jistě znáte ten jednoduchý testík, zda jste optimista či pesimista, díváte-li se na sklenici z poloviny naplněnou džusem. Máte ještě půlku výborného džusu nebo už jste skoro na dně?

Povánoční dáreček

Když mi předloni mezi Vánoci přišel doporučený dopis, netušila jsem, jaký zlom v mém životě nastane. Otevřela jsem jej hned před budovou pošty a málem se zhroutila k zemi. Výpověď. Na mateřské dovolené. Dohodou. V říjnu se nám narodila druhá dcerka a v prosinci jsem dostala padáka. Nádherné, úžasné, naplněné, neopakovatelné období rázem překryl stín a pochybnosti. Hlavou se mi honila spousta otázek. Co budu dělat? Mám to podepsat a odeslat zpět? Je to fér dostat výpověď v průběhu mateřské? Má cenu bojovat a přesvědčovat svého nadřízeného, že jsem schopná, i když mám dvě děti? To je jako dárek k Vánocům nebo novoroční blahopřání?

V hlavě jsem měla takovou změť myšlenek, kterou jsem v životě nezažila. Nevěděla jsem, zda jsem více vzteklá, smutná nebo zklamaná. Po příchodu domů jsem se skácela manželovi do náruče. Neměla jsem ani sílu něco říct, mlčky jsem mu se slzami v očích předala dopis… Po chvilce jsme začali diskutovat o tom, co všechno to znamená a jaké mám možnosti.

Musím něco udělat

Popadla jsem telefon, zavolala na personální oddělení. Tam mě odkázali na primáře, že výpověď byla odeslána na jeho žádost a oni nemají žádnou kompetenci. Vytočila jsem tedy další telefonní číslo. Ozval se mužský hlas a po mém představení se znatelně změnil tón. Bylo mi sděleno, že se o svou práci vůbec nezajímám, že by čekal větší aktivitu z mé strany, pokud mě práce skutečně baví a že je to konečné rozhodnutí.

Abych Vám to trošku přiblížila… Když jsem odešla na mateřskou dovolenou s první dcerkou, šéfovala našemu oddělení primářka. Když jsem otěhotněla s druhou dcerou, primariát převzal nový lékař, který dříve v naší nemonici nepracoval. Jezdívala jsem pravidelně navštěvovat oddělení, abych byla dále v kontaktu se svými kolegy a sestřičkami. S panem primářem jsme se prvně setkali při jedné z vizit na oddělení, kde jsme si potřásli rukou a představili se. Když se nám narodila druhá dcera, chodíval na náš pokoj k vizitě. Už tehdy se mě ptal, jestli se budu vracet zpátky do nemocnice nebo mám jiné plány.

Já chápu, že tohle povolání obnáší spoustu nových setkání s lidmi a pokud Vás někdo vyloženě něčím neupoutá, zapomenete. Tak jsem přišla v zapomnění i já. To nikomu nezazlívám. Jen mě mrzelo, že zrovna o Vánocích a takovým způsobem, bez předchozího varování.

Domluvili jsme si osobní schůzku. Nakonec se vše vysvětlilo, jednalo se o personální problematiku a v podstatě šlo o nedorozumění. Nicméně primář chtěl slyšet, kdy nastoupím. Dcerce tehdy byly 3 měsíce. Po zkušenostech s první dcerou jsem věděla, že nedokážu odcházet na noční služby již od útlého věku, že mě mé děti potřebují stejně jako já je. Dohodli jsme se tedy, že až budou dcerce 2 roky, vrátím se na částečný úvazek. Kdyby se do té doby cokoli změnilo, mám se ozvat.

To mi přišlo super. Uklidnila jsem se. Rázem jsem pochopila, že pan primář je férový chlap. Odpustila jsem mu. Všichni jsme lidé a chybu může udělat každý. Tehdy mi připadalo, že je to konec mého světa, že neexistuje žádné řešení. Že nespravedlnost a podlost jsou dnes prioritou číslo jedna a ani já jsem neunikla… A najednou jsem hrozbu odvrátila a blýskalo se opět na lepší časy.

Začala jsem přemýšlet jinak…

Celé to však byl jen nový začátek. Nastartovalo to u mě celou sérii otázek k zamyšlení. Začala jsem si více uvědomovat své současné hodnoty, třídila jsem, co je megadůležité a co lze posunout na žebříčku níže. Zjistila jsem, že mé děti mě změnily. Změnily mé nazírání na svět. Vstoupily do mého života a zaplnily celé mé srdce. Chci jim přeci dát víc než jen pusu na tvář se slovy:„Vrátím se zítra odpoledne, po práci a službě, budete s chůvou.“ Potřebovala jsem si vše ujasnit.

A v tom surfuju po netu a narazím na neurolingvistické programování. Záblesk. Jiskra. Řešení. Poznejte sami sebe, každý jsme jedinečný. Plníte si své sny? Vedlo mě to k hlubokému zamyšlení se nad svým životem. Objevila jsem dlouho potlačované pravdy o sobě samé. Obrovsky jsem si rozšířila vědomosti. Napadlo mě, proč jsem na to nenarazila už dřív nebo jaktože tohle není součástí studia medicíny. Odpověď byla nasnadě-tehdy jsem ještě nebyla připravená na něco takového přistoupit, medicína a na to není připravená stále… Měla jsem omezené zorné pole, jediný úhle pohledu. Soustředila jsem se na to špatné, co s sebou výpověď mohla přinést. Neuměla jsem se podívat dopředu, co mě teprve čeká.

Nyní už to dokážu a naučím to i Vás. Realita není dobrá nebo špatná, to naše interpretace ji dělá lepší nebo horší.

Vrátím se k otázce na začátku. Jste optimista nebo pesimista? Věříte, že věci jsou, jak jsou a nelze je změnit? A co když se můžete změnit Vy sami?