Tato myšlenka mě napadla včera, když jsem si našla chvilku klidu a měla jsem možnost zapátrat ve svých vzpomínkách. Seděla jsem na zahradě a jen tak z povdálí pozorovala svou mladší dcerku, jak si krásně hraje na pískovišti a vystačí si úplně sama. Naše starší ratolest se totiž rozhodla, že pojede na chatu s babičkou a dědou. Dle jejích slov:„Já už to pšece sama zvládnu, mami. Kdyžtak si zavoláme!“
Chvilka klidu dělá divy…
Pravdou je, že když odjeli, nastalo u nás doma nezvyklé ticho. Žádný křik, pláč, sourozenecké bitky, ale ani smích a radostné dětské hlášky, na které jsem už zkrátka zvyklá. Znovu se mi potvrdilo, že ačkoli se vždycky těším na odpočinek a čas strávený bez dětí, respektive aspoň bez jednoho dítěte, když najednou nastane, necítím se úplně dobře. Moje děti mi jednoduše chybí a stýská se mi. Na druhou stranu to považuji za skvělou příležitost k přemýšlení o tom, jak moc mě mateřství změnilo.
Jak si tak sedím v klidu na lavičce, pomalu mi dochází, že moje proměna není spojená pouze s mateřstvím jako takovým, ale že jsem se jako máma posunula mnohem dál nejdříve s jedním dítětem a později jakoby se ve mně zrodila úplně nová máma se dvěma dětmi.
Není pochyb o tom, že první miminko, které nám vstoupí do života, nám převrátí svět naruby. Ať se cítíme jakkoli připravené a zralé, nikdy se nemůžeme nachystat na všechno. A že během dne nastane spousta situací, které jsou pro nás nové, překvapivé, mnohdy i nepříjemné, o tom by mohla vyprávět nejedna maminka. Postupně se jeden druhému přizpůsobujeme a obohacujeme své životy navzájem, dozráváme společně. Dítě z kojence k batoleti a máma k mámě s velkým M. Až přijde čas, kdy zatoužíme po druhém miminku, aby tomu prvnímu nebylo smutno a byli aspoň dva, vždyť přeci později v životě jistě ocení, že mají jeden druhého.
Když jeden promění se v dva
V tu ránu jakoby se smrštil čas, nestíháme, během dne se snad ani nezastavíme. Nejraději bychom uspokojovali potřeby všech a přitom se mnohdy nedokážeme postarat ani o ty svoje. Nadšení, radost a dojetí z úžasných dětí střídá zmatek, vyčerpání a někdy i zlost. Se dvěma dětmi je totiž všechno trošku jinak. Každý z nás si přeje dělat si věci po svém, očekává pochopení druhé strany, neustálé přijetí za všech okolností. A ničeho z toho se najednou nedostává. Máma totiž není bezedná studnice, musí taky někde brát, aby mohla dávat. Ale jak to má člověk stíhat, když jsme celkem 3 a máma jenom jediná?! Táta v práci.
A náš první andílek byl přeci jen po nějaké období zvyklý být jen s mámou, sám. Doslova ho obtěžuje, že je tam najednou někdo další a dává to patřičně najevo. A mamince je to líto, vždyť chce pro oba to nejlepší. Začne se možná i zmítat v tom, zda obě své děti miluje stejně. Někdy má dokonce i výčitky svědomí. Dvě děti, dvě různé lásky, dva druhy citu. Každý vztah je jiný, každé dítě také. I když máma zůstává jedna a tatáž, vnímá pouto ke svým dětem trošku odlišně. Je to přirozené a přesto to někdy působí tolik bolesti.
Vzniká začarovaný kruh, ve kterém maminka ztrácí prostor sama pro sebe, její vývoj v mámu s velkým M se dvěma dětmi stagnuje. Snad existuje na světě pár rodičů, kteří si něčím podobným neprošli. Moje zkušenost je taková, že si tím projdeme skoro všichni, akorát to někteří z nás navenek nepřiznají. Protože jak by to vypadalo…
Ke vztahům patří i bouřky
Žádný vztah není procházka růžovým sadem, je přirozené, že máme jiné náhledy, názory, že každý z nás má trošku jiný způsob myšlení. A v tom je právě to kouzlo-různorodost přináší vývoj. Ohromně posouváme své hranice, když si rozšiřujeme obzory. A to platí i pro sourozenecké vztahy. Nikdo z nás by přeci nechtěl, aby se naše děti ve všem shodly a byly vždy za jedno. Už odmalička se učí, že já jsem já a ty jsi ty. A doma mají jedinečnou šanci si vše natrénovat, aby pak ve velkém světě nebyli zaskočeni. Musí se naučit určit svoje vlastní limity… To ovšem nevylučuje, že se vzájemně mají rádi a v budoucnu k sobě budou chovat respekt.
No jo, to už tedy všichni víme, ale jak z toho ven?
3 hlavní postřehy z mého zamyšlení
Milé maminky, zásada číslo jedna zní, že abychom mohli zajistit rodinu podle svých představ, musíme nejprve sebekriticky zhodnotit, zda nejsou naše nároky příliš vysoké a zda naše děti opravdu potřebují všechno, o čem si myslíme, že je to nutné. Častokrát náš stres pramení jenom z nitra každé z nás, protože nám záleží na hodnocení zvenčí. Vytváříme si samy uvnitř sebe tak obrovský tlak, že z dlouhodobého hlediska nemáme šanci být usměvavé, odpočaté a spokojené. A když ne my, tak ani naše děti. Na tohle téma jsem napsala samostatný eBook ke stažení zdarma zde.
To je jedna z věcí, kterou jsem pochopila až se dvěma dětmi. Dokud jsme trávili čas jen s Adélkou, většina běžných činností se dala stihnout nebo jsem si malou všude mohla nosit s sebou. Když už pak za mnou začaly pochodovat dvě rebelky i Beátkou a chtěly pochovat obě nebo pomáhat obě a podobně, najednou z činnosti, která běžně zabere 5 minut, se rázem stala akce na půl odpoledne…o nervovém vypětí nemluvě.
Druhý můj postřeh je, že u prvního dítěte jsem se nejprve učila nemyslet jenom na sebe, abych mohla být nablízku svému dítěti a pečovat o něj. Abych si následně s druhým děťátkem začala znovu připomínat, že jsem tady taky a mám své potřeby či přání… Je nádherné být mámou, ale nikdy nesmíme přestat vnímat i to, že jsme manželky, ženy, dcery…zkrátka že hrajeme více rolí, protože i tím se od nás naše děti mnohému naučí.
Ještě mě napadlo, že druhé mateřství nikdy nemůže být stejné jako to první a naopak. Aniž bychom si to připouštěli a uvědomovali, tak jako všechno se i my měníme v čase. Vidím to sama na sobě, jak dnes dělám věci, které bych do sebe nikdy dřív neřekla. Zajímám se o oblasti, které jsem dřív neznala nebo dokonce odsuzovala.
Děti nám všem ohromně dokáží otevřít oči a přivedou nás přesně tam, kam potřebujeme.
Když jim to ovšem dovolíme. A sobě také. Stejně jako se my snažíme být tady pro naše děti, jsou tady také naše děti pro nás.
Na náhody už nevěřím a jsem si jistá, že každá z nás má takové děti, od kterých se může nejvíce dozvědět něco o sobě samé.
A nyní slovo závěrem…
Z celého srdce děkuji svým dvěma dcerám za všechno, co jsme spolu dosud mohli prožít a také za to, že mi každý den pomáhají vyvíjet se v mámu s velkým M. Obě vás miluji a zbožňuji, i když každou svým způsobem. Jste mé poklady a já jsem šťastná, že mám tu čest být právě vaše máma. Je to poslání, kterého si nesmírně vážím a jsem připravená vyvíjet se po vašem boku třeba každý den!
Nejnovější komentáře