Zlobíš! A nebo zlobím já?!

Jak je to vlastně s tím zlobením? Kdo koho zlobí víc, my naše děti nebo naše děti nás? A můžeme tomu vůbec říkat zlobení? Právě k těmto otázkám mě poslední dobou inspirovala moje 4-letá dcerka. Přistihla jsem se, že docela často souhlasně kývám a potrvzuji tím, co mi říká, a přitom jí téměř nevěnuji svou pozornost. Tudíž ve skutečnosti vůbec nevnímám, co slyším. A pak když se stejně zachová ona ke mně, považuji to za vrchol drzosti…. Posledně jsme sledovali princeznu Sofii a v jednu chvíli do mě Adélka začala šťouchat a povídá:„Mami, já ale vidím, že nekoukáš, když jsem ti to chtěla ukázat!“ Měla pravdu, četla jsem si knížku…

Právě to mě vedlo k zamyšlení, kolikrát během dne tohle děláme. A pak káráme naše děti za to, že ony neposlouchají nás…


Kdo koho tedy neposlouchá nebo spíše neslyší?

Víte, o scénu z pohádky tady vůbec nejde. Je za tím mnohem hlubší vzkaz, kterým nám naše děti ukazují, jak jsou bystré, chytré, vyspělé, moudré. Jakých detailů si dokáží všimnout a rády by nás tím vtáhly do svého kouzelného světa dětství.

A my občas nedokážeme číst mezi řádky-není čas, jsme unavení, máme zrovna něco „důležitějšího“ na práci nebo to jednoduše v tu chvíli neumíme „přeložit“. Zkrátka a dobře nerozluštíme správně kód, který k nám dítě vysílá. A co je horší, mnohdy si to vůbec neuvědomíme. Dokonce nás ani nenapadne zeptat se svého dítěte, co nám tím chtělo doopravdy říct. Možná se za těmi slovy:„Mami, dívej!“ skrývá mnohem víc… A naše reakce typu:„Nezlob, já si teď čtu.“, rozhodně nepůsobí příliš láskyplně a nevzbuzuje v našich dětech pocit porozumění ani náklonnosti.


Když já ti teď potřebuju něco říct…

Měli bychom mít stále na paměti, že dospělí stejně jako děti mají své potřeby, které se snaží naplňovat. Když máme žízeň, napijeme se. Kručí-li nám v břiše, jíme. Začneme-li zívat, pomalu se uchylujeme ke spánku. A vzhledem k tomu, že člověk je tvor společenský, není divu, že se neobejdeme ani bez komunikace s druhými lidmi. Z toho plyne, že kdykoli s námi chce naše dítě mluvit, je to jeho přirozená potřeba. Rozpoznalo ve svém těle určitou nerovnováhu a prostřednictvím komunikace to dává najevo svému okolí, protože se snaží nalézt řešení.

A ani všemi slovy světa nikdy nemůžeme přesně vyjádřit to, co prožíváme hluboko uvnitř sebe.V naší řeči se často soustředíme na fakta, ale už nevěnujeme pozornost tolik důležitým pocitům, které jsou ukryty za slovy.


Děti umí být skvělými dětmi

Víte, někdy svým dětem úplně závidím, jak spontánně a otevřeně dávají najevo všechno, co se jich týká. A věřte nebo ne, každým dnem se učím, jak nenarušit jejich vlastní způsob sebevyjádření. Někdy se fakt nadřu, ale nakonec vždycky ocením, že jsem jim dovolila zůstat dětmi. Ihned poznám, když prožívají emoce, okamžitě vyjádří své touhy a přání. Bez zaváhání používají spojení:“Já chci a také já nechci.“ Když potřebují plakat, tak prostě brečí. Nepřetvařují se, aby se někomu zalíbily nebo aby nevypadaly trapně. Dokáží naplno prožívat radost, smích, ale také vztek a smutek, nic nedělají jen tak napůl. To máme totiž ve zvyku my dospělí. A rodiče obzvlášť.

Tolik toužíme být těmi dokonalými bytostmi pro své děti, být jim vzorem ve všech ohledech, dělat všechno správně, že úplně zapomínáme na to, kým jsme a kdo jsme byli než jsme měli děti.


Divadlo je po zásluze odhaleno

A naše děti to všechno vnímají. A chovají se podle toho. Někdy sami sebe ztratíme natolik, že svůj život žijeme jen pro své děti. Je potřeba si uvědomit, kdo komu vstoupil do života. My našim dětem a nebo ony nám? Někdy si myslíme, že je musíme všemu naučit a přitom bohatě stačí, když budeme žít spolu, po svém boku, když budeme vnímat jeden druhého, ale také každý zvlášť sám sebe. Tím je naučíme nejvíc.

Děti netouží po mámě, která nikdy neuroní slzu, ani po tátovi, který vždycky všechno zvládne sám.

Potřebují vidět, že každý občas přivítá pomoc někoho jiného, protože si neví rady, že je v pořádku, když v našich tvářích nevládne neustále smích, že slunce občas zajde za mraky a přesto se nezboří svět.

Stejně, ať se budeme snažit sebevíc přiblížit k rodičovské dokonalosti, dříve či později naše děti pochopí, že to byla jen hra na dokonalý život a budou netrpělivě čekat až představení skončí a do jejich světa konečně vstoupí opravdová máma a táta.

Toužíte být skvělými rodiči, kteří rozumí sami sobě i svým dětem? Právě pro Vás je tady skvělý rodičovský kurz Výchova bez poražených podle Dr.Thomase Gordona, kterým prošlo již více než 1,5 milionu rodičů po celém světě. Nyní máte jedinečnou možnost posílit řady spokojených rodičů a pochopených dětí! Tak neváhejte a pojďte do toho s námi:-)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *