Život na vlásku, místo pro lásku

Téměř každý den rodičovské dovolené prožijeme alespoň jednu situaci, která nám dá pořádně zabrat. Většinou se to stane přesně v tom okamžiku, kdy si pomyslíme, že už nás nic nemůže překvapit. A ejhle…Může!

Třeba tuhle nedávno. Budík vrní na mobilu, displej ukazuje čas 7:00. Ležíme ještě v posteli, mžouráme nejdřív jedním okem, pak pomalinku otevíráme i to druhé. Obě moje holky se tetelí kolem mě, vyprávíme si naše sny a plán na dnešní den. Ty dvě divošky už chtějí vstávat, žadoním, aby ještě chvilku zůstaly se mnou v posteli. Marně. „Mamko, my už si chceme jít hlát!“ Nu, dobrá. „Zlatíčka, tak si běžte hrát a já ještě chvilku zahřeju postýlku a přijdu za Vámi.“ Z povzdálí slyším roztomilé štěbetání, obě princezny si vzaly kočárek a panenku a přijely mi je ukázat. To je tak roztomilé, říkám si. Zrovna nedávno jsem se dočetla, že podle toho jak se chovají děti k panenkám, chovají se jejich rodiče k nim. Psychologové to pozorují již přes dvacet let.

V duchu se cítím jako hrdá matka dvou úžasných dcer.

Rozhodnu se, že už tedy vstanu. Nároky na mou osobu začínají pomalu přibývat:„Mamí, mlíko, plosím. Mamí, chci pomoct s miminkem. Mamko, nejde mi se oblíkat. Mamí…“ Rozhlédnu se po obýváku, děvčátka jsou zabraná do hry. Povídám:„Holky, chvilku si ještě hrajte, zajdu si do koupelny a na záchod dát se trochu do gala. Pak všechno vyřešíme.“ „Dobže, mami, my tady počkáme, jo?“ Odeberu se tedy na zušlechťovací kúru. Když se vracím, holky pořád v obýváku, akorát leží na stole právě vysvlečená mikina. Přejdu to bez hlubšího zkoumání.

Za chvilku mi zvoní telefon, volá manžel z práce. Prý mu před chvilkou telefonoval soused od vedle s tím, že naše holky sedí v otevřeném okně v prvním patře našeho domu a mě, že tam nevidí… Že měl o ně strach, a tak jim radil, aby se schovaly zase dovnitř a zavřely to okno. Obě mu zamávaly, ale zůstaly ještě chvilku na místě. Pak konečně poslechly a vrátily se v pořádku domů. Poslouchám manželova slova, je mi špatně, krve by se ve mně nedořezal.

Hlavou mi proudí tisíce myšlenek…

„Co všechno se jim mohlo stát?“

„Jak dlouho tam byly?“

„Co by se stalo, kdyby ten soused zrovna nešel kolem?“

„Jak je to vůbec napadlo?“

„Ještě nikdy to neudělaly.“

„Co kdyby z toho okna vypadly ven, je tam sice trávník, ale první patro je první patro…“

„Vždyť jsem šla jen na chvilku do koupelny. To už nemůžu jít ani čůrat?“

„Jsem hrozná matka, neuhlídám své dvě děti a to mám vysokou školu.“

„Co si o mě pomyslí lidi?“

„Každý den mě teď trošku mrzelo, že nemůžeme moc chodit ven, protože má mladší dcera neštovice, které měla 14 dnů předtím starší dcera. Zlaté neštovice ve srovnání s tím, co mohlo nastat, kdyby…“

Sedám si do svého oblíbeného křesla, už chápu, proč leží na stole ta mikina. Manžel se ptá:„Haló, jsi tam? Jsem moc rád, že je všechno v pořádku.“ Já na to:„Cože? Jo, jsem tady. Jsem v šoku. Promiň, já, teď nemůžu moc mluvit. Zavolám Ti později.“ Jdu za starší dcerou a říkám jí:„Adélko, vy jste si s Beátkou otevřely samy v pokojíčku okno a sedly si na parapet?“ Adélka:„Jo, mami, no, chtěly jsme si tlošičku vyvětlat. Byl tam v pokojíčku děsný puch, víš. Já jsem otevžela a Beátka se chtěla taky podívat, tak jsem jí pomohla naholu, aby se nebouchla. Bylo nám zima, tak jsem podala mikinku, aby se Beja nenastydla. Mával nám ten pán naploti a žíkal, ať to okno zavžeme.“ Já:„A zavřeli jste ho?“ Adélka:„Hned ne, ten smlad byl dlouhý. Pak už jo. Mami, já jsem celou dobu Beátku hlídala, neboj. Mám ji moc láda, víš.“

A teď babo raď. Celkem mám tři verze celého příběhu. Svůj, od mých dětí a od souseda po manželově interpretaci. Cítím se pod psa, srdce mi tluče až v krku, vůbec nevím, co mám vlastně dělat. Měla bych holky nějak potrestat? Mám poděkovat sousedovi? Mám děkovat někomu tam nahoře, že je všechno v pořádku? Mám se zlobit sama na sebe? Je vůbec prostor pro vinu a zlobu?

Kleknu si na zem mezi ty všechny panenky a plínky, obejmu své dcery a začnu plakat. Strachem, štěstím, dojetím, láskou, vděčností, úlevou… Obě na mě koukají, utírají mi slzy, co se mi koulí po tvářích, hladí mě po ruce. Naprosto klidným hlasem s nimi rozebírám celou situaci, vysvětluji vše, co mě napadlo, když mi jejich táta řekl, co se stalo. Adélka pomalu chápe, proč je špatné lézt do okna. Podívá se na mě svýma čokoládovýma očima a zašeptá mi:„Maminko, já už to nikdy neudělám. Budu větlat jenom s Tebou. Nebo ladši si budeme hlát ve smladu, jo?“ Vytrysknou mi z očí slzy. Dojetím i smíchem. Celý pokojíček jsem větrala večer, když už naše princezny spaly. Zase tak hrozné to snad být nemohlo. No jo, každý má jinak citlivý nosík.

Stresová vlna pomalu odeznívá.

Volám nazpět manželovi, líčím mu dětskou verzi příběhu. Shodujeme se na tom, že hlavní je přítomnost. Domlouváme se, co můžeme příště udělat jinak. Oba si uvědomujeme tu tenkou hranici mezi teď a potom, mezi zdravím a nemocí, mezi životem a smrtí… Stačí minuta a všechno může být jinak.

Nemá cenu se litovat, ani hubovat druhé. Je potřeba se zastavit a podívat se na to s odstupem, racionálně.

Něco jsme se tím všichni měli naučit.

  1. V prvé řadě věnovat plnou pozornost přítomnému okamžiku a skutečné realitě.
  2. Zabývat se tím, co by kdyby je ztráta času, pokud to opravdu nenastalo. Jen to v nás vyvolává obrovský strach a pocit viny, který v konečném důsledku nikomu nepomůže ani situaci nezmění. Pokud cítíte nepříjemný pocit nebo Vás i fyzicky obtěžuje, přečtěte si návod, jak s ním rychle a snadno zatočit v mém novém záchranném eBalíčku zdarma.
  3. Uvědomit si vzájemnou lásku a štěstí být spolu a zdraví, vážit si všeho, co mezi sebou máme.
  4. Přestat řešit prkotiny a vítat každou příležitost, kdy se jeden od druhého můžeme něčemu přiučit.
  5. Vnímat své děti jako výzvu k tomu dokázat nemožné (u mě například reagovat v této situaci klidně). Kdykoli se domníváte, že už ve Vás nic víc nedřímá, nenechte se mýlit, Vaše děti to z Vás prostě vypumpují!
  6. Pochopit, že dětské myšlení funguje tady a teď, neřeší, co bude. Ať už je to výhoda nebo ne, musíme to brát v úvahu. Ač jsou v ledasčem naše děti velice moudré, nemají ještě tolik životních zkušeností jako my.
  7. Vynalézavost dětí nezná mezí, měli bychom stále předvídat, snažit se být alespoň jeden krok před nimi.
  8. Nikdy nezapomenout mluvit jeden s druhým a poslechnout si i jinou verzi než tu vlastní.
  9. Vzít v úvahu, že i když to nevnímáme, žije kolem nás spousta skvělých lidí, kteří nejsou lhostejní k tomu, co právě vidí.
  10. Netrestat sebe ani své děti, to co bychom měli v těchto okamžicích udělat jako první je milovat a vyznat si lásku, jak nejvíce dovedeme.

A co Vy? Máte za sebou také nějaký hodně náročný zážitek se svými dětmi? Podělte se s námi v komentářích pod článkem nebo na FB Být mámou mě baví. Je fajn vědět, že v tom nejsme samy. Nikdo není dokonalý, ani máma ne. Přiznávám. A právě proto jsem napsala pro všechny mámy eBook zdarma, aby věděly, že Máma je mámou, když je sebou samou!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *