Seznamte se, můj blog

Psaní mě vždycky velmi bavilo. Milovala jsem psaní slohových prací. Na základní a střední škole jsem skládala básničky, které jsem dokonce i recitovala v soutěžích. V průběhu vysoké školy však mé kreativní projevy vystřídalo jen psaní vlastních poznámek z přednášek do sešitů a skript. Nemůžu říct, že bych neměla vyloženě o čem psát, ale spíš jsem neměla kdy nebo se mi ani nechtělo. Při studiu medicíny to bylo možná pochopitelné.

Nyní jsem na rodičovské dovolené a denně nacházím různá témata, o kterých toho docela hodně vím a přijde mi škoda nechávat si to jen pro sebe. O tématu mateřství si můžete počíst v mém eBooku. Pravdou je, že je potřeba držet krok s dobou, takže měním tužku a blok za klávesnici a blog.

Kdo je mou inspirací?

Denně pozoruju lidi kolem sebe a říkám si, jak bych jim ráda pomohla v situacích, kdy je znát, že nevědí, co sami se sebou. Jenže se mi už párkrát stalo, že jsem za dobře míněnou radu ještě málem dostala vynadáno. Napadlo mě tedy, že bude možná lepší napsat blog, kde si přečte každý to, co ho zajímá a nemusí to třeba ani nikomu přiznat, že mu někdo poskytl radu. Mám zkušenost, že nejbouřlivější reakce přichází od lidí, které nemají téměř žádné sebevědomí.

Dříve jsem se s tím potýkala také, takže to znám. Takovíto lidé totiž jedou stále ve vyjetých kolejích, které bezpečně znají. Jakmile se vyskytne překážka na trati, absolutně neví, kudy kam, víc než snažit se zvládnout situaci, je trápí, co na to okolí. A když se do toho někdo z toho okolí vloží s jakkoli dobře míněnou radou, je to vždycky špatně. Zvláštní. Na druhou stranu často dojde k vyplavení zadržených emocí a tím se obnoví schopnost myslet, což v konečném důsledku také může celou situaci pozitivně ovlivnit.

Napsal sám život…

Sedím ve vlaku a kupé sdílím s prarodiči a jejich vnučkou. Vidíme se poprvé, holčičce mohou být tak 3 roky. Velmi usedavě pláče a nemůže se zastavit. Babička i dědeček se ji snaží uklidnit, hladí jí ve vlasech, šeptají jí něco do ouška. Nepomáhá to. Vzlykání sílí a pozornost onoho páru se ubírá ke mně, nervózně si mě přeměřují, ačkoli já klidně sedím a takřka si jich nevšímám. Pak slyším:“ No tak, už to stačí. Nikdo další tady takhle nebrečí. Co si o nás pomyslí ta paní vedle. Už ticho. Bábo, tak už jí plácni, ať přestane a vzpamatuje se.“

Podívám se na ně a povídám : “Já mám doma taky takovou holčičku jako jsi Ty.“ A dědeček hned: “No jo, ta jistě tolik nebrečí. Vždyť to není normální, takhle řvát. To se nedá vydržet. To by se člověk hanbou propad, jako kdybychom jí nějak ubližovali.“ Chvilku váhám, zda má cenu komunikovat s pánem nebo raději obrátit pozornost k holčičce. Mohla bych říct: “Stačí uznat pocity Vaší vnučky.“

Po zkušenostech z minulosti volím druhou variantu. Ta malá sedí babičce na klíně, mezi vzlyky říká něco jako že chce tatínka, že nechce jet pryč. A babička na to:“Vždyť už jsme jeli spolu tolikrát a nikdy jsi tak nevyváděla.“ Nakloním se do uličky a pokračuji: „Ta moje Adélka taky někdy pláče, ještě víc než Ty, představ si. Ale vždycky má nějaký důvod. Zaslechla jsem, že je Ti smutno po tatínkovi. To musí být těžké jet takhle večer bez táty pryč, že?.“ Její oči zalité slzami se najednou rozzářily, na tváři se objevil náznak úsměvu-jakoby chtěla říct, konečně mi někdo rozumí. Pokývala hlavou, pomalu přestala plakat.

Babičce i dědovi se značně ulevilo. V průběhu cesty jsem se dozvěděla, že má holčička mladší sestru, která náhle onemocněla. Prarodiče chtěli pomoci mladým, aby toho neměli tolik. Z původně krásného záměru se na malou chvilku vyklubala noční můra. Jak se vynořila, tak taky zmizela. Nakonec z nich byla velmi spokojená rodinka, povídali si, smáli se, byli rádi, že se mají. Už tam nebyl strach ani napětí, vrátila se láska a pochopení.

Nevím přesně, jakou do jaké míry jsem se na jejím uklidnění podílela já. Ale v tu chvíli jsem cítila, že jako jediná té holčičce doopravdy rozumím a měla jsem potřebu říct to nahlas. Měla jsem dobrý pocit, že jsem se zapojila a přitom nikoho nepohoršila.

Co z toho plyne?

Denně zažívám spoustu takových situací. Mluvit přímo k dospělým je často úplně zbytečné. Když se však zaměříme na děti, zjistíme, že mají v sobě obrovskou sílu a stačí jen tak málo jako potvrdit jejich pocity a ony se hned otřepou a kráčí hrdě dál. Rozhodně se přimlouvám za to, abychom se to od nich také naučili a dokázali to samé, protože často uvízneme ve slepé uličce a nejsme schopni se ani hnout. Někdy si vyloženě libujeme v emoční propasti sebelítosti a brzdíme tím sami sebe. Je na čase to změnit!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *