Pomóóóc, zubař! Aneb ukažte svým dětem, jak jít k zubaři s úsměvem!

Pamatujete si ještě na svůj vlastní pocit z dětství, kdy jste měli navštívit zubní ordinaci? Jak Vám tehdy bylo? Byla ve Vás malá dušička nebo jste se tvářili jako hrdinové? A jak jste na tom dnes, když doprovázíte své děti?

Návštěva zubaře je událost, která potká v životě každého z nás. Alespoň většinou… Zamysleli jste se někdy nad tím, že vlastním přístupem ukazujete svým dětem, jak zvládat náročné situace? Jak Vám je, když jdete sami k zubaři? Těšíte se? Jaké předsudky máte spojené se zubařským křeslem? Kdykoli přijde na tohle téma řeč, většina lidí zareaguje asi takhle:„Jejdamane, zubaře úplně nesnáším. Už týden předem nemůžu spát. Vždycky mi něco dělá, pak mě to bolí a než se z toho vzpamatuju, jdu tam znova.“ Máte to stejně? A jde to vůbec i jinak? Pokud ano, přejete si to někdy zažít? Všechno ovlivňujeme svým myšlením.

Povím Vám svůj zážitek z minulého týdne. Mé dvě dcery a já jsme byly objednány k paní zubařce. Chodíme pravidelně, co půl roku. Jezdíme 50 km daleko, protože tak skvělou paní zubařku bychom široko daleko nenašli. Adélka i Beátka mají speciálně vyvinuté senzory na můj psychický stav. Okamžitě poznám podle jejich chování, že je se mnou něco v nepořádku. Naštěstí zrovna návštěva u paní zubařky mi absolutně nevadí, takže jejich sensory zůstaly v klidovém režimu.

Dorazili jsme na čas i v doprovodu tatínka, chvilku jsme strávili v čekárně. V klidu jsme si ještě vyčistily zuby a pak se holky krásně zabavily neprodejnými vzorky zubní pasty Paradontax. Najednou sestřička zavolala, že jsme na řadě. Adélka (3,5 roku) jako správná starší ségra nabídla Beátce (1,5 roku), že může jít první. Bea ani chvilku neváhala, šinula si to do zubní ordinace jakoby tam byla včera. I paní sedící vedle nás se začala smát, jak se tam prý ta malá těší…

8TzKA8nTpPosadily jsme se do křesla, dcerka otevřela dokořán pusinku, paní zubařka stihla zkontrolovat jen část zoubků. Pak ji požádala znovu, ať ukáže zoubky. To už se Beátce moc nechtělo, tak jí povídám: „Bei, vzpomeň si, jak si vždycky s Áďou hrajete na doktory, taky otevíráš pusinku.“ A už jen slyším: „Ano, ták je to správně. Tak už tam máš 15 zoubků, všechno v pořádku. Můžeš jít za tátou.“ Bea zamávala paní doktorce a sestřičce na rozloučenou, pak se hned vrhla do tátovy náruče. Teď přišla na řadu Ady. Opět jsme se usadily do zubařského křesla, Adélka se mě chytla za ruku. Paní zubařka na nás namířila jasné světlo a já říkám Adulce:„Hele, teď jsme jako ve filmu, takový reflektor!“ Paní zubařka vyzvala Ady: „Tak slečno, otevři pusinku.“

Áďa si zahrála na krokodýla, chvilkama jsem měla obavu, aby jí nevylétly čelisti z pantů, jak byla snaživá. „Vidím tam malinký kaz. Můžeme ho hned spravit?“ Adélka na to:„Jo, jasně. Dejte toho čelvíka plyč. Já ho tam nechci mít.“ Paní doktorka chvilku nevěděla, co říct a pak povídá:„Teda Adélko, Ty jsi moc šikovná holčička. Takových tady moc nemáme. Všechny děti se moc bojí. Ty ne?“ A Ady:„No, když my si doma hodně hlajeme na doktolku, tak už vím, co mě čeká, víš.“ Paní zubařka neváhala ani minutu, vzala do ruky vrtačku a začala konat. Ady celou dobu klidně seděla na mém klíně a jemně se držela mé ruky. Nakonec dostala hvězdičku na zoubek a za odměnu si mohla vybrat prstýnek. Nejvíce se jí zamlouval s fialovým očkem. Každý den ho teď nosí na prstíku a s úsmvěem na rtech vzpomíná si na návštěvu paní zubařky.

Na závěr to nejlepší, máma. Jako obvykle mě nic netrápí, nebolí, ale pokaždé se aspoň něco malého ke spravení najde. Tentokrát po důkladnějším prozkoumání bude potřeba vytrhnout osmičku vlevo nahoře. Zubařka se mě ptá:„Tak to vyřídíme hned nebo jak?“ A já povídám:„Jasně, hned. Ať už je to v pohodě.“ Jsem si vědoma, že mě čeká ještě jednání v bance, cesta domů, péče o děti, večer dopisování eBooku Jedno rozhodnutí pro dva životy. Ani na chvilku nepochybuji o tom, že bych to po extrakci zubu nezvládla. Po lokální anestezii se do toho zubařka opře a další zub moudrosti je venku. Snad teď nebudu úplně blbá, když mi zbyl v ústech už jen poslední…

Dál vše probíhá podle plánu. Až večer cítím, že dáseň a čelist přichází k sobě, ale veškerou svou pozornost cílím jinam. Při vzpomínce na návštěvu zubní ordinace chválím uvnitř sebe své děti i mě. Jsme skvělí. Všechno jsme zvládly, nikdo nefňukal. Každý z nás věděl dopředu, co se bude dít. A když vím, co mě čeká, nemusím se tolik bát.

8c6BEgqcEMám pro Vás teď 8 tipů, jak zvládnout s dětmi zubaře na jedničku:

  1. Mluvte společně o všem, co může za dveřmi ordinace nastat. Komunikujte spolu i v ordinaci. Buďte oporou pro své dítě, pokud Vás potřebuje.
  2. Děti se zbavují svého strachu tím, že se stále dokola ptají a snaží se vše pochopit. Mlčení a lhaní jim nepomůže. Ztratí ve Vás důvěru.
  3. Hrajte si doma na návštěvu lékaře, zubaře, přizvěte další členy rodiny, nebo vyšetřujte panenky.
  4. Prohlížejte si knížky s touto tématikou.(Úžasná je třeba přímo knížka s názvem Zubní ordinace)
  5. Skvělá je hra na zubaře od PlayDoh, nechybí ani vrtačka 🙂
  6. Neubírejte svým dětem vnitřní sílu vlastním strachem.
  7. Když se bojíte zubní ordinace Vy sami, dejte dětem možnost vlastní volby, nevnucujte jim své dojmy a pocity.
  8. Vyprávějte si pohádku o červíkovi, který bloudí krajinou a hledá, kde by přespal. Obchází všechny děti ze sousedství a kouká jim do pusinek, jestlipak mají vyčištěné zoubky a jazýček. Kdo je lajdáček a zoubky nečistí, tomu červíček v pusince zůstane, zavrtá se do komůrky v zoubku a tam spinká. Paní zubařka či zubař pak musí červíčka vyhánět pryč a zabouchnout mu dvířka od komůrky stříbrnou hvězdičkou (plombičkou). Nevím, jak jiné děti, ale naše Adélka tuto pohádku miluje a dokáže ji poslouchat pořád dokola.

gieEjr8id

Přeji Vám i Vašim dětem už jen samé příjemné zážitky u zubních lékařů. Moc mě potěší, pokud se i Vy podělíte o své příběhy s touto tématikou, buď prostřednictvím komentářů pod článkem nebo na facebooku).

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *