Mám moc ráda dny, kdy moje dcera chrlí jednu jazykovou perlu za druhou a než se stačím přestat smát, už můžu začít znova:-) Už před odchodem do školky se nám moc nepovedl ranní rozjezd a nějak jsme se nemohly dohodnout na pořadí nutných povinností. Trochu jsem zvýšila hlas ve chvíli, kdy mladší dcerka vinou té starší spadla úplně zbytečně z kuchyňské židle přímo na zem. Přiznávám, že to jsou okamžiky, které nemám příliš v lásce, protože jsem v praxi již ledacos viděla a není snad nic horšího než vážný úraz kvůli banalitě. Raději tomu předcházím.

Dnes jsem to nestihla. Tak povídám:„Ale Adélko, to nemůžeš takhe vybafnout na Beátku, stála na okraji židle a moc se lekla až spadla na zem. Je to opravdu nutné?“ Ady odešla, za chvilku se vrátila a říká mi:„Maminko, já nemám ráda, když jsi zlobivá a když kšičíš. Už buď hodná. Beja spadla úplně sama, fakt, ani mě k tomu nepočebovala.“ Pohladila jsem jí po vlasech a omluvila se jí s tím, že jsem měla opravdu strach. Za okamžik další situace. Každé ráno se u pohádky na Déčku dcera sama oblékne, nachystá do školky. Dneska všechno jinak, já už dávno nachystaná, druhá dcera stejně tak a Ady pohodářka sedí a kouká.

Opakovaně jí vyzývám, jestli by teda už mohla začít s převlékáním. Pak uznávám, že byl víkend a chápu, že se jí asi moc nechce, ale že jde jen na dopoledne do té školky a vždycky se jí tam líbí… Nedopadlo to. Tak vypínám telku, obléknu jí a komentuju to slovy, že už se na bednu teda dívat nebudeme, protože pak nestíháme. Při jízdě autem otázka:„Mami, když ses zlobila, tak jsi žíkala, že už žádná bedna. Já teď půjdu do školky, užiju si to tam. Ty se uklidníš a pak si bednu zase můžem pustit, že jo?“ Odpovídám, že se ještě domluvíme podle toho, jaké bude odpoledne venku počasí a co budeme dělat. Ještě v šatně školky se loučíme a ona mi dává obrovskou pusu, hladí mě po vlasech a povídá:„Mamko, už buď jenom hodná, já jsem taky, dívej. Odpoledne se na Vás budu těšit a pšijd i s Bejou.“ Zamávala a odešla do třídy jako velká rozumná bytost.

Když jsme pak odpoledne dorazily ze školky, pokračovala ve svém skvělém dětském projevu. Hned po příchodu do obýváku mi Áďa říká: „Mamko, musím si hned vysvléct tu mikinu, jsem uvažená tak, že mě asi blzo sníš!“ Krásný a roztomilý důsledek dětské pohádky O Vlkovi a sedmi kůzlátkách, kterou Adélka zbožňuje. O víkendu jsme navštívili zoo, takže ji má zcela živě paměti. Jeden by ani nevěřil, jak si to tak malé dítko může v té své hlavince poskládat.

Daly jsme si svačinku a ptám se své dcerky, co budeme dělat. A ona hned že si budeme hrát na doktorku. Přinesla kufírek se svým náčiním, ihned přidělila role:„Mami, ty budeš maminka, ale já Ti nejdžív žeknu, co se miminku stalo. Já budu paní doktolka.“ A vypálila:“ Takže to miminko si zlomilo oko, vypíchlo nohu, a pjoto si ho musím poslechnout. No, tak to žekni, mami, už jsi u doktolky.“ Já jsem nebyla schopná slova. Musela jsem se smát, ne škodolibě, ale vyloženě s pobavením.

Chvíli jsem zvažovala, jestli má cenu začít vysvětlovat a poučovat, ale to malé stvoření znělo tak přesvědčivě, že jsem ji nechala být odbornicí. Hned podávala obvazy a různé injekce, kladívka, stetoskop. Nezapomněla před operací zmínit ani nutnost použití dezinfekce. Koukala jsem doslova jako puk. A v duchu mi běžela myšlenka, zda se bude chtít v budoucnu také věnovat medicíně jako já nebo si vybere úplně jiný obor.

V hlavě jsem si promítala vlastní dětství, na co já si hrávala nejraději. Hned mi na mysl přišla vzpomínka na mou o 9 let mladší sestřenici, která se velmi ráda nechávala vyšetřovat a obvazovat, byla skvělým modelem:-) A jednou jsme si taky takhle hrály, to měla asi 4 roky, a říká mi:“ Ty Maťo, Ty bys byla schopná doktorka. Ne, Ty budeš doktorka, že jo?!“ A myslím, že to byl přesně ten okamžik, kdy jsem se rozhodla.

Zamýšleli jste se taky někdy nad tím, kdy přesně vznikl nápad, jaké povolání budete v životě dělat? Jaká chvíle rozhodla, že Vaše práce bude zrovna taková? Kdo Vás inspiroval? A kdo Vás inspiruje dnes? Děláte stále to, pro co jste se rozhodli před léty? Jak moc Vás změnily Vaše děti? Článek o mých peripetiích si můžete přečíst zde.

Nikdy dřív bych nevěřila, jak obrovskou roli v mém životě sehrají mé děti. Kolik si toho uvědomím až na prahu třicítky. Jak se říká, všechno přijde v pravý čas, a i kdybych snad dříve věděla, co vím dnes, beztak bych to viděla úplně jinýma očima. Život je vývoj, akorát si musíme umět připustit, co už nám neslouží a naopak co bychom do svého života mohli pustit, protože už jsme na to připraveni. Tomuto tématu se věnuji i ve svém eBooku zdarma, který si můžete stáhnout.

Čas od času stojí za to se zastavit a nežasnout jen nad úchvatným pokrokem vlastních dětí, ale také ocenit ten svůj obrovský krok kupředu. Kým jste byli před dětmi a kým, když se narodily a kým jste dnes, když vyrůstají?